Nemoci očí

Každý chovatel se denně přesvědčuje o pravdivosti definice, že všichni savci používají své oči nejen k vidění ale také ke komunikaci a sdělení svých nálad a emocí jiným zvířatům a svému okolí. Psí oči mohou být velmi výmluvné a prozrazující, což vytváří důležitou část úzkého vztahu člověka a psa.

Oči se u psů přirozeně vyvíjely tak, aby pomohly k vystopování a vypátrání kořisti. Oči psa vypadají podobně jako oči lidské, ve skutečnosti se ale od našich odlišují v několika směrech. Jsou plošší než lidské oči. Jejich čočka může měnit tvar a modifikovat tak ohniskovou vzdálenost, ale ne tak dobře jako u oka lidského. Psí oči mohou být více sensitivní na světlo a pohyb než naše oči. Tento klad psům pomáhá při vystopování, zvláště v tlumeném světle. Jejich schopnost vytvořit dostatečně ostrý obraz je ale nižší než u oka lidského. Svaly měnící tvar čočky jsou slabší než v lidském oku, proto mají psi horší vidění nablízko. Na druhé straně, psi mají větší pupilu (zorničku) a více po stranách položené oči než my, což jim umožňuje lepší periferní vidění a tak precizněji sledovat pohybující se předměty. Pekingský palácový psík má o 5-10 stupňů větší periferní vidění než lidé, zatímco většina teriérů až o 20-30 stupňů.

Vyšetřením oka se zabývá veterinární oftalmologie. Celá řada onemocnění oka je spojena s genetickou predispozicí a tak znalost zatížení jednotlivých plemen oftalmologickou problematikou je nezbytně nutný předpoklad pro stanovení správné diagnosy a prognosy. Dědičnost jednotlivých onemocnění je pečlivě zkoumána a sledována. Jednou z nejvýznačnějších světových organizací, zabývající se genetickou vazbou, je nezisková organizace CERF / Canine Eye Registry Foundation/, která od roku 1974 shromažďuje informace o genetické predispozici u všech plemen.

V ČR pracuje skupina veterinárních lékařů specializujících se na dědičné oční vady (DOV). Jejich činnost je certifikována Komorou veterinárních lékařů ČR, seznam je uveden např. na www.veterina-info.cz. Pracují podle jednotných směrnic pro diagnostiku dědičných očních vad. Výsledek vyšetření je zaznamenán do jednotného protokolu, který je stejný po celé Evropě vyjma UK a který podrobně vypovídá o stavu očního bulbu a přídatných ústrojí.

Vlastní vyšetření probíhá za pomoci řady přístrojů (štěrbinová lampa, oftalmoskop, fundus kamera), může být doplněno odběrem krve u vad, kde lze provést genetické vyšetření, či specielním doplňkovým vyšetření (elektroretinografie, angiografie). Na protokolu o očním vyšetření se dočteme jednak výsledek celého vyšetření a zároveň doporučení pro chovatele týkající se působení vyšetřeného jedince v chovu.

Výsledek, který uvítá každý chovatel, je „prostý dědičných očních vad“. Znamená tedy, že vyšetřené zvíře je v daném okamžiku bez jakýchkoliv změn, které by byly signifikantní pro DOV. Pokud najdeme nějaký nález, u kterého předpokládáme časem vývoj změn, najdeme v protokolu zápis „není dočasně prostý DOV“. Znamená to, že majitel byl obeznámen s nutností opakovaného očního vyšetření nejčastěji po 6 či 12 měsících. Konečně nález „není prostý“ znamená, že jsme našli signifikantní změny svědčící o výskytu DOV typické pro dané plemeno a takový jedinec by neměl být použit k plemenitbě. Veterinární lékař doporučí podle oftalmologického nálezu termín dalšího vyšetření, případné použití zvířete v chovu.

Vzhledem k tomu, že u dědičných očních vad neexistuje léčba, je jediným možným postupem ozdravení chovu eliminace pozitivních jedinců. Vždy se tedy musíme stavět k pacientovi jednak jako k individualitě a jednak jako k příslušníku plemene, kde cílem je zlepšení zdravotního stavu populace jako celku.

Dále na protokolu v jeho spodní části je detailní popis nálezu. K tomu nám slouží soubor zkratek vypovídajících o stavu očního bulbu.

PRA – progresivní retinální atrofie

První místo v řadě dědičných chorob oka zastává zcela jednoznačně onemocnění sítnice, označované jako progresivní retinální atrofie. Jedná se o postupné odumírání buněk sítnice, tedy vrstvy vystýlajících oční kouli a odpovědných za odečítání světelných paprsků. Zjednodušeně řečeno, existují dvě základní formy tohoto onemocnění: - generalizovaná a centrální, lišící se nejen klinickým nálezem, ale i formou dědičnosti.

Generalizovaná se projevuje atrofií v periferních částech sítnice, středová část je nezměněna. Tato je však postižena při onemocnění psa formou centrální. První příznaky progresivní retinální atrofie jsou majitelem pozorovány za šera a při snížené viditelnosti, proto vžitý název „šeroslepost“. Pes se hůře orientuje, naráží do překážek , zornice psa je široce otevřená i při přímém dopadu světla do oka psa/ výrazné při fotografování - psovi „svítí oči“/, zhoršuje se i periferní vidění psa. Poslední fází je zakalení čočky, které ještě více znemožní průnik světelných paprsků sítnicí a onemocnění končí ztrátou zraku.

Dědičnost tohoto druhu PRA je autosomálně recesivní, tj.jedinci postižení touto nemocí musí být v daném znaku recesivně homozygotní. Jedinci geneticky zdraví jsou dominantně homozygotní, ale největší hrozbou populace jsou heterozygoti, kteří jsou klinicky zdraví přenašeči PRA a nejdou odlišit od dominantních homozygotů. Právě kvůli přenašečům je snaha o včasné odhalení pozitivních jedinců. K tomu slouží u některých plemen genetické testy, kdy se z krve nechá zjistit stav postižení vyšetřovaného jedince.

U plemene ISCWT se dle mých informací v současnosti test ještě neprovádí. Terapie PRA neexistuje, pouze přísná selektivní nebo preferenční opatření mohou zkvalitnit populaci plemene.Výskyt je různý podle stáří a plemenné příslušnosti / u kolie a irského setra se projevuje před 6 měsíci, u knírače,pudla,samojeda a husky ve středním věku stáří /.

C – cataracta lentis, tedy zákal čočky, šedý zákal

Patrně nejrozšířenější oční vada s obrovskou variabilitou nálezů. Naštěstí lze docela dobře odlišit typ a charakter postižení čočky (metabolická katarakta od vrozené) podle typické lokalizace nálezu a charakteru vývoje změn. U ISCWT se můžeme setkat s posteriorní polární kataraktou, změnami na zadním pólu čočky, většinou velmi jemnými opalescencemi či opacitami s možnou dynamikou vývoje. Takové jedince je nutno pravidelně sledovat a oftalmologickým vyšetřením stanovit dynamiku a prognózu onemocnění.

Problém je dědičnost této vady. Jedná se o tzv. polyfaktoriální dědičnost, tedy přenos, na který má vliv celá řada podnětů nejen genetických. Léčba sice existuje, je chirurgická, ale je nutno k postiženému jedinci přistupovat jako k příslušníku plemene a od toho by se mělo odvíjet i jeho používání v chovu.

LL – luxace lentis, luxace čočky

Onemocnění s nejvyšším výskytem právě u teriérů. Čočka je upevněna závěsným aparátem, který zároveň zprostředkovává akomodaci čočky, tedy zaostřování. Při LL závěsný aparát vykazuje změny vedoucí k částečnému či kompletnímu uvolnění čočky a jejímu posunu /subluxace či luxace čočky/. Jedná se většinou o značně bolestivý stav s náhlým nástupem, vyžadující urgentní specializované ošetření.

Další zkratky, jako např. PHTVL/PHPV, CEA a RD označující defekty očí, které se u teriérů buď vůbec nevyskytují nebo jen vyjímečně.